Aspergerův syndrom si s sebou nese předsudky a nepochopení. Pacienti ale mohou žít plnohodnotný život

Aspergerův syndrom se v poslední době dostal do širšího povědomí veřejnosti, a to třeba díky švédské klimatické aktivistce Gretě Thunbergové, která přiznala, že tímto syndromem trpí. I když jste tedy o něm možná nikdy dříve neslyšeli, ve skutečnosti to není zas tak zřídkavé onemocnění. Víte, co takoví lidé prožívají a proč se možná někdy chovají trochu jinak?

Řada lidí hází ty, kteří se chovají zvláštně nebo jim připadají mimo, do jednoho koše – je to prostě nevychovaný podivín. Možná ale za své chování takový člověk vůbec nemůže, protože se narodil s Aspergerovým syndromem. Jedná se o lehčí formu autismu, která z neznámého důvodu častěji postihuje chlapce. I když to tak může na první pohled vypadat, nejde o duševní poruchu, ale jedná se o vrozené a nevratné neurologické postižení mozku, jehož konkrétní příčina není dosud jasná. Určitou roli však hraje genetika.

Potíže v komunikaci

Jisté stereotypní vzorce chování lidí s Aspergerovým syndromem jsme mohli vidět i v televizi. Za příklad takto nemocných se považuje například postava Sheldona z Teorie velkého třesku nebo Temperance Brennanová ze Sběratelů kostí. Tito lidé obecně příliš nechápou pravidla lidské komunikace. Často nejsou schopni navázat rozhovor přiměřeným, situaci odpovídajícím způsobem a vyhýbají se očnímu kontaktu. Mívají narušenou mimiku i řeč těla a mnohdy reagují neadekvátně a nepochopitelně.

Bývají až přehnaně zaměření na hledání nějakého hlubšího smyslu prakticky v čemkoliv, často vedou monology a mohou být doslova posedlí detaily a zbytečnostmi. Bývají až pedantsky doslovní, a protože neumějí „číst mezi řádky“, nerozumějí ironii ani metaforám.

První příznaky

Prvních náznaků si rodiče všimnou zhruba okolo tří let věku dítěte, typické je samotářské chování a někdy i samomluva. Vytvářejí si rituály a milují rutinu. Nesnáší změny a často na ně reagují vznětlivě. Jejich řeč může znít monotónně, tedy bez intonace a emocí, zato slovní zásoba bývá široká a mohou tedy působit dojmem „malého génia, který je ale sociálně nepoužitelný“.

Děti a obecně lidé s Aspergerovým syndromem také mívají zvláštní záliby. V četbě hledají spíše informace než emoce, proto moc nečtou romány, zato milují literaturu faktu a různé encyklopedie. Extrémní zalíbení mohou mít v jízdních řádech, mapách či tabulkách a někdy se je učí i nazpaměť. U některých pacientů se už odmala objevuje přecitlivělost na světlo, hluk nebo některé chutě.

Existuje řešení?

Je dobře známé, že tuto nemoc nelze vyléčit. Tedy zcela se jí zbavit nelze, ale dobře se dají redukovat příznaky. Terapií lze naučit pacienty přiměřeným reakcím, které se ve společnosti očekávají. V dospělosti jde hlavně o projevy náklonnosti a zvládání vzteku. Někdo to dokáže sám, jiný potřebuje terapeuta. Když je ale syndrom odhalen v raném věku, je možné už od počátku s dítětem citlivě pracovat a učit ho návykům, které by si jiné děti osvojili sociálním učením. Je tedy možné zabránit rozvoji nemoci tak, aby byla na první pohled patrná a způsobovala nemocným skutečně vážné obtíže.

Důležité je, aby okolí vědělo, o co se jedná. Lidé s tímto syndromem si svou rozdílnost uvědomují a trápí se, že jsou pro ostatní divní. Na rozdíl od dětí dospělí po samotě netouží, jsou obvykle schopni navazovat vztahy a chodit do zaměstnání. Je ale na místě volit povolání, které nevystavuje nemocné příliš velkému sociálnímu tlaku a stresu. Vhodnou oblastí je například IT, což dokazuje i fakt, že u mnoha programátorů lze vysledovat náznaky syndromu.

Tento syndrom by ale neměl bránit úspěšnému životu. O řadě různých osobností se traduje, že měly či mají aspergera, a přesto to dotáhly opravdu daleko. Patří mezi ně například Albert Einstein, Wolfgang Amadeus Mozart, Steve Jobs, Bob Dylan anebo Bill Gates.