CestováníRady a tipy

Na vycházce v lese dávejte pozor na divočáky. Setkání s nimi může skončit i tragicky

Za současných okolností nezbývá mnoho možností, jak využívat volný čas aktivně. V podstatě jediná šance je vyrazit do přírody a doufat, že se vám podaří najít místa, kde se nekoncentruje tak velké množství lidí a kde si užijete i trochu klidu a ticha. Jenže právě nyní je doba, kdy vás na procházce v lese nebo při běhu může překvapit nečekaný společník – divočák. Tušíte, jak se v takové chvíli zachovat a co dělat, pokud se dostanete do situace, kdy vás divoké prase může skutečně ohrozit?

Divoká prasata nejsou žádní hodní domácí mazlíčci. Tito obři mohou vážit i 200 kilogramů a z tlamy jim čouhají až 20 centimetrů dlouhé špičáky, které se nebojí použít kdykoliv se budou cítit v ohrožení. Pro člověka může být takové setkání hodně nebezpečné – a to ani nemusí jít o dospělého jedince. I padesátikilové prase má pořádnou sílu a umí se skvěle bránit. Obvykle ale divočáci nebývají sami od sebe agresivní a k útoku zavelí jen tehdy, když je nějak vyprovokujeme. Jakými zásadami bychom se měly v případě setkání s divokými prasaty řídit?

Být tichý jako myš se nevyplácí

Všichni jsme sice od mládí naučeni nedělat v lese hluk a chovat se tak, abychom zvířata nerušili, ale není to vždy ta nejlepší rada. Zvlášť pokud nechodíte vyloženě po vyznačených cestách, kde bývá větší pohyb a provoz, a zvířata se jim přirozeně spíše vyhýbají, je dobré snažit se při chůzi dělat trochu hluk.

Pokud vás totiž zvíře včas zavětří nebo uslyší, bude se klidit pryč a k žádnému nebezpečnému setkání nedojde. Problém nastává ve chvíli, kdy se vás zvíře lekne, nečeká vás a má pocit, že mu můžete ublížit. Pak se probouzí divoké pudy, které velí na protivníka zaútočit dříve, než on může zaútočit na zvíře. Většinou naštěstí platí, že divočáci o vás vědí dříve než vy o nich. Mají velmi dobře vyvinuté smysly a jsou to nesmírně ostražitá a plachá zvířata.

Kamarádi nebudete

Divoká prasata útočí jen v případě, že se cítí ohrožena, a nemají možnost utéct. Velké riziko také hrozí, pokud chrání mláďata, kterým jste nebezpečně nablízku. A především to se nyní v únoru a březnu může snadno stát. Bachyně rodí selata koncem zimy a během jara a v tomto období rozhodně nechtějí být rušeny. Pokud se k takové rodince přiblížíte, rychle se kliďte pryč. Nedělejte ale žádné prudké pohyby a odejděte jiným směrem. Sice vám může připadat pěkné si malá selátka vyfotit nebo se k nim pokusit přiblížit, ale je to opravdu risk, který se nevyplácí. Dejte se raději na ústup a rozhodně si nemyslete, že divočáci stojí o to se s vámi kamarádit.

Psa si držte u těla

Nechat psa volně pobíhat po lese je hazard s jeho životem. Psi už ztratili velkou část svých přirozených instinktů a nedokážou odhadnout to, že na divočáka rozhodně nestačí a ani to není vhodný společník na hru. Mělo by proto být samozřejmostí, že pes je buď na vodítku, nebo alespoň plně pod kontrolou svého pána. A pokud už se vám divočák dostane do cesty, vy i pes se rychle kliďte pryč opačným směrem.

Poznejte, že se chystá útok

Přestože si divoké prase rádo pochutná i na mase, rozhodně vás nebude lovit. Zaútočí pouze tehdy, pokud jej ohrozíte. Lidem se jinak snaží vždy zdaleka vyhýbat. Pokud se ale chystá k útoku, můžete to poznat dvěma způsoby. Naježí své štětiny za hlavou a na hřbetě a může k tomu přidat i cvakání špičáky, mlaskání a chrochtání, případně i kvičení.

Je načase vzít nohy na ramena

V přítomnosti útočícího divočáka zapomeňte na pomalý ústup a prchejte, co vám síly stačí. Pokud by vás divočák skutečně chtěl dohnat, nemáte samozřejmě proti němu šanci. Dokáže běžet až rychlostí padesáti kilometrů v hodině, takže by vás chytnul během pár vteřin. Obvykle ale nemá důvod vás dlouho nahánět, postačí mu, že vás odežene do bezpečné vzdálenosti. Přesto je ale jistější nespoléhat na to a když se vám naskytne možnost, vylezte na nejbližší vyvýšené místo (strom, posed, krmelec…), kam zvíře nedosáhne. V žádném případě však nelezte do vody, tam by se divočák s největší pravděpodobností vypravil za vámi.

Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos

Štítky

Podobné články

omentářů

  1. Tak teď od někoho, kdo na rozdíl od autora má s divočáky trochu více zkušeností.
    Většinou člověk nemá moc času na přemýšlení. Když byl v blízkosti strom, na který se dalo vylézt, tak jsem byl na něm během sekundy, nicméně pašíci po mě nikdy nešli, ale utíkali směrem opačným. Když jsem je potkal v noci na louce, tak jsem si dal pomalý odchod a oni za mnou neběželi ale spíš setrvali na místě. Když byli v noci na lesní cestě, tak to samé., holt jsem se musel vrátit. Když jsem je ráno nechtěně vzbudil v houštině a nebylo kam vylézt, protože všude kolem byly jenom holé kmeny vzrostlých smrků, tak jsem po krátkém sprintu vyskočil na nejbližší balvan. Za chvilku se z houští vynořila bachyně, zhodnotila situaci a stádo odvedla. No a taky jsem potkal obřího kance, který si nás nevšímal a jen prošel kolem. Kamarád ho měl 5 metrů za zády a jelikož měl kapuci a pršelo a je z Prahy, tak ho ani nezaregistroval. No a pak se divil obřím stopám ve sněhu. No ještě, že ho neviděl, je slabý na srdce 🙂 A také jsem jednou zjistil, že leželi cca půl hodiny v houštině vedle balvanu, na kterém jsem skicoval a když zjistili, že tam budu dlouho, tak se zvedli a odešli.
    Jsou to silná zvířata, člověk má mít před nimi respekt, ale pokud by byla krvelačná, tak by Vám žádná rada nepomohla, protože v určitých situacích je člověk proti nim bezbranný. J

    1. No a já mám úplně jinou zkušenost. Jednou jsem musel projít po cestě vedoucí kolem obory, která má pro upřesnění rozlohu desitek ha, takže zvěř v ní má dostatek prostoru, .. jsem uviděl asi 20m od ohrady divočáka, odhadem tak 80cm výšky ve hřbetu a typoval bych 200kg. Něco tam ryl pod pařezem s hlavou u země. Kolem žádní další dospělí, ani mláďata. Když mě divočák uviděl, nebo nějak vycítil, čekal jsem, že v souladu s poučkami se lekne a odběhne. Jenže všechny poučky šly do háje. Prase zachrochtalo, chvíli na mě koukalo a pak se rozeběhlo přímo na mě. Narazilo do kovové ohrady z kari sítí a začalo ji mohutně podhrabávat a demolovat, ve snaze dostat se ke mně. Zalekl jsem se a zastavil, jenže jsem potřeboval projít kolem toho místa, kde prase útočilo. Dodal jsem si odvahy .. „přece dospělý silný chlap nebude vzdávat cestu kvůli praseti za plotem“ Prošel, spíš proběhl jsem tedy přímo před jeho čumákem, asi 5m od plotu, dál to nešlo kvůli potoku.. Divočák se mohl strhnout, kvičel, chrochtal, funěl, .. ale ohrada byla naštěstí pevná a odolala. Zůstal na místě ještě tak minutu, než jsem se ztratil v lese. Tak ať mi nikdo netvrdí, že divočáci jsou plaší a raději utečou…

      1. O takových situacích jsem slyšel a teoreticky s nimi i počítám a proto dále do lesa s sebou raději neberu děti a ženu. Pokud by ovšem útoky na lidi byly běžné, bylo by každý rok potrháno několik desítek lidí. Pár myslivců má každý rok při naháňce namále, ale ti jdou prasatům po krku, tak se není čemu divit. Také je nebezpečné potkat zraněný, krotký nebo nemocný kus. To byl zřejmě Váš případ.

  2. Když v lese narazíte na divočáka, ani o něm nebudete vědět. A že byste se dostali mezi bachyni a selata – to spíš potkáte v lese ufouna.

  3. V filmu Hannibal vypočítává velmi působivě Mason Verger dr. Hannibalu Lecterovi, jaké zuby má Sus scrofa. Já se s divočáky v lese potkávám relativně často. Nejzajímavější setkání proběhlo v říjnu 2019. Leže na zemi fotografoval jsem pěkné stročky trubkovité (pro nehoubaře – houba v němčině zvaná „Totentrompete“, trubka smrti; nevzhledná, leč lahodná). Když jsem sbalil fotoaparát, proběhlo kolem mne asi patnáctičlenné stádo prasat divokých nejrůznějšího věku. Byla ode mne nejvýše 3 metry, ale zcela mne ignorovala (naštěstí). Mrzelo mě, že si nepospíšila a nestihla to, dokud jsem měl foťák v ruce. Několikrát se mi též stalo, že divočák vyrazil z křoví a prchal pryč. Zřejmě se bál víc on mne než já jeho. Lézt na strom jsem nikdy nemusel, ale i tak k nim chovám respekt.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button